Dobrý den, pročetl jsem si odpovědi a dospěl jsem k jednomu závěru.. Většina dnešních lidí, kteří zakazují PC hry vůbec neví, o čem hry jsou.. Proto si myslím, že by nebylo od věci, nezabývat se zde tím, jestli budou hrát PC hry, ale tím, co vlastně PC hry jsou..

Když pročítám diskuze na některých zpravodajských serverech, mám pocit, že lidé si představují PC hry jako cosi nebezpečeného, nepřátelského, kde „cáká krev“ a které nutí hodné, milé a nezkažené dětičky dělat zlé skutky.. Jenomže tak tomu není..

Než se začnu bavit o hrách obecně, dovolím si zde položit jednu otázku – co si myslíte, že by se stalo dítěti, které by se od deseti let pravidelně koukalo na horory? Začalo by Vetřelcem, pak by následoval Predátor, potom bychom přešli třeba k Texaským masakrům apod. (myslím, že nemusím pokračovat). Přestože jsem to původně myslel spíše jako řečnickou otázku, dovolím si na ni odpovědět. Z toho dítěte by vyrostl totální asociál, s narušeným emočním vnímáním světa a svým způsobem kandidát na psychopata, nebo minimálně masového vraha..

Ano, jistě mi teď začnete namítat, že „přeci žádný rozumný rodič nemůže nechat takhle malé dítě dívat se na takovéhle filmy“!! A vidíte? To je právě ono.. Filmům většina rodičů rozumí, a proto si dovede představit, na co se asi tak jejich ratolest dívá a udržet to tak pod kontrolou.. Zatímco hrám rodiče nerozumí…a co je horší, moje zkušenosti spíše říkají, že ani „rozumět nechtějí“… Pokud jste dočetli můj příspěvek až sem, musí Vám být jasné, co se tímto snažím říct – hry nejsou o nic horší, než filmy, nebo třeba knihy. Hry špatné nejsou, „špatný“ je jen obsah některých her. Ono „špatné“ jsem dal do uvozovek z toho důvodu, že spíše než „špatné“ by se mělo říct „nevhodné pro určitou věkovou skupinu“… Stejně jako svému desetiletému dítěti asi nedáte přečíst Havrana od Edgara Alana Poea, nebo ho nenecháte dívat se na Vetřelce, neměli byste ho nechat hrát Fallouty, Dragon Age a podobné hry.. Ale když mu vyberete správné hry (=úměrné jeho duševní úrovni), naopak mu můžete ve skutečnosti pomoci.

Dokonce bych ve svém tvrzení šel i tak daleko, že bych řekl, že správně vybrané hry jsou pro dítě mnohem více prospěšné, než jakýkoliv televizní pořad/film. A to z toho důvodu, že nejsou „pasivní zábavou“. Pokud čtete knihu, jste nuceni si představovat, co se v té knize děje, tudíž je Vám rozvíjena představivost, a jako druhotný efekt také slovní zásoba (viz problém dnešní generace s vyjadřováním, ale to je jiné téma). Ale nejste nuceni rozhodovat a přemýšlet o svých následcích – jen pasivně přijímáte to, co je Vám podáno (i když já jsem třeba vždy o knihách následně přemýšlel a představoval, si, co by se asi stalo, kdyby hrdina udělal to nebo ono, ale jak zjišťuji, jsem spíše výjimkou). Pokud hrajete hry, sice je Vám (zejména u dnešních moderních her) servírován graficky skvělý základ (=tedy o rozvíjení představivosti se moc hovořit nedá), ale zase jste neustále stavěni před dilemata, která musíte dokázat vyřešit. To vyžaduje nejen zapojení analytického myšlení, ale i umění uvědomit si základní zákony „příčiny a následku“, tedy to, že každá Vaše akce vyvolá zákonitě i reakci.. Ovšem když se podíváme na filmy, tak při vší úctě, tam nenajdeme ani jedno. Film je obraz, takže o představivosti se zde nedá mluvit, stejně jako film je jasně předem daný děj (když tedy nebereme v potaz „kinoautomat“ z Expo 67 ;) ), takže ani o rozvíjení analytického myšlení nemůže být řeč. Film je tedy naprosto pasivní zábavou, bez jakékoliv invence..svým způsobem „zabíjením času“… A proč zde píšu tento odstavec? Proto, abych Vám umožnil jiný náhled na tuto problematiku, než je běžně „servírován“.. Abych Vás třeba pobídl k tomu, zamyslet se, proč nám nevadí, když naše děti tráví čas u televize, ale vadí nám, když ho tráví u PC… Jestli je za tím skutečně nějaký důvod, nebo spíše jen „strach z neznámého“, způsobený často tím, že rodiče toho o počítačích vědí méně, než jejich děti…

Ale teď, když dovolíte, bych se rád dostal k mému hlavnímu tématu, které jsem zde chtěl rozvést.. V minulých odstavcích jsem se pokusil trošku vyvrátit mýtus, že „Hry jsou zlé“.. Učinil jsem tak jednoduchým poukázáním na fakt, že „špatně vybraná hra ublíží stejně, jako špatně vybraný film, či kniha“… Pokud čtete můj příspěvek až sem, zřejmě Vás můj názor minimálně zaujal (za což Vám děkuji) a máte tedy zájem dozvědět se něco o hrách..

Jsem bývalý „hardcore gamer“ (=hráč, který hrál spoustu her a snažil se v nich dosáhnout minimálně „dobré“ úrovně), takže si myslím, že v tomto smyslu jsem schopen podat nějaký výklad.. Začněme tedy základním rozdělením žánrů her:

• FPS (First Person Shooter; Akční hry)
• Strategy (Strategické hry; rozdělují se na Tahové a Realtimové)
• RPG (Role-Player Game; „Hry na hrdiny“; rozdělují se na „klasické“ a „akční“)
• Adventury („Dobrodružství“)

FPS (First Person Shooter; Akční hry): Představují to, co si většina lidí představí pod pojmem „počítačová hra“. Spousta střílení, pohled přes zbraň, agresivita, adrenalin, záněty kloubů u ruky z monotónních pohybů.. A ano, svým způsobem se s tímto hodnocením dá souhlasit. Osobně tyto hry považuji za nejméně přínosné hry a myslím si, že děti by k nim měli mít velmi omezený přístup. Nicméně ani ony nejsou úplně bez kladů. Asi se mě ptáte, jaké klady mohou tyto hry mít? Viděl bych především dva až tři klady (ten třetí je specifický). Jejich prvním kladem je to, že jsou skvělým ventilem agresivity. Upřímně řečeno, když má někdo potřebu se „vymlátit“, pořád je lepší, když tak udělá ve hře, než v reálném životě… Jejich druhým kladem je rozvoj reflexů – ano, měl jsem tu čest setkat se s několika „progamery“ z tohoto žánru (=hráč, který hraje jen jednu hru, ale snaží se v ní dosáhnout naprosté dokonalosti) a mohu Vám říct, že jejich reflexy byly neskutečné!! Připadal jsem si vedle nich jako naprosto retardovaný jedinec, prakticky bez reflexů… A jejich třetím kladem, v případě multiplayerových her (=hry pro více hráčů) je fakt, že nutí hráče naučit se spolupracovat s ostatními hráči. Pochopit základy hierarchie a společné práce. Takže když to shrnu, myslím si, že tyto hry by malé děti hrát neměly, protože nedokážou rozlišit, co je hra a co realita. Proto tyto hry mohou mít vliv na rozvoj negativních sociálně-patologických jevů (např. zvýšená agresivita apod.). Nicméně potom, co děti dokážou pochopit, že „hra je hra“ a „realita je realita“, nemyslím si, že by byl problém v tom, aby si tyto hry hrály. Mohou pro ně být dobrým výbojem, trošku jim zlepšit reflexy a hlavně naučit je spolupráci.. Nebo řeknu to jinak, tento typ her občas (opravdu jen občas, není to můj šálek čaje, jak je asi jasné z popisku ;) ) hraju od svých cca 15 let a světe div se, nikdy jsem neměl touhu vzít si nůž a jít vyvraždit nějakou instituci… :)

Strategy (Strategické hry): Podle mého názoru nejlepší z her pro děti. Dalo by se říci, že jsou pravým opakem her akčních. Tady nejste „frontovým vojákem“, ale jste tím, kdo vydává rozkazy. A v tomto případě je irelevantní, jestli se jedná o strategie válečné (kupříkladu ROME: Total War, Heroes of Might and magic apod.), nebo o strategie budovatelské (např. Black&White, Caesar apod.), nebo o strategie společenské (např. veškeré hry ze série Tycoon – třeba Zoo Tycoon, Railroad Tycoon apod.). V každém případě, tady ani tolik nejde o reflexy a rychlost rozhodování, ale o schopnost analytického myšlení, o chápání ekonomických mechanismů a také o schopnost plánovat své akce na delší čas dopředu. Abych se zde zbytečně nerozepisoval, spíše sem napíšu heslovitě, co za přínos pro děti vidím v hraní strategií:

• Rozvoj analytického myšlení (=umění se „bez emocí“ zamyslet nad problémem a vybrat jeho nejlepší/nejméně špatné řešení)
• Pochopení základních zákonitostí „akce a reakce“ (že každý Váš čin přinese své následky, a to i klidně za nějaký čas)
• Jak napovídá minulý bod, rozvíjí se i schopnost dlouhodobého plánování
• Učení finanční gramotnosti (všechny strategie, i ty nejprimitivnější, mají v sobě zabudovaný nějaký „ekonomický systém“, s výdaji na jedné straně a příjmy na straně druhé. A děti se tak velice snadno a především formou hry naučí, že prostě nemohou mít výdaje vyšší, než mají příjmy, protože „prohrají“. A v tuto chvíli je irelevantní, zda je to jen jednoduchý systém stylu nakupování, nebo složitější, který bere v potaz třeba i platby za údržbu jednotek a tak… Prostě a jednoduše, děti se tak učí finanční gramotnosti a mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti – většina lidí, které znám, že hrají pravidelně hry, tak si nebere úvěry :D )
• Učení se trpělivosti (děti pochopí, že „vše chce svůj čas“, že není možné mít všechno hned, že na některé věci se musí počkat)
• V případě některých her rovněž nenásilnou formou vyučují dítě dějiny

Takže když to shrnu, strategické hry považuji za velice přínosné pro prakticky jakoukoliv věkovou skupinu dětí (samozřejmě, opět platí vybrat hru odpovídající věku – desetiletému dítěti nebudeme dávat hru „Total War: ROME2“, kterou jednak nepochopí, ale navíc mu zkreslí realitu, stejně jako zase nebudeme chtít po 16letém člověku, aby si dál choval žirafky v ZOO Tycoonu). Formou hry děti připraví na mnoho reálných životních situací a zejména jim umožní získat životní zkušenosti „bezbolestnou“ cestou (pořád lepší párkrát zbankrotovat ve hře a ztratit tak „čas“, než potom zbankrotovat v životě)..

RPG (Role-Player Gage; „Hry na hrdiny“) Hry na hrdiny, moje milované.. :) Kdo někdy nechtěl být tím princem, co přemůže draka? Kdo někdy nechtěl být tím skvělým hrdinou, kterého všichni mají rádi? Asi každý, kdo má alespoň trošku představivosti.. A právě o tom jsou RPG hry. Zatímco předchozí dvě skupiny her byly vytvářeny tak, že se „vyrobila hra a pro ní se pak vymyslel nějaký jednoduchý příběh“, RPG hry jsou naopak – vytvoří se příběh (mnohdy o rozsahu několikadílné knižní série) a na něj se potom vytvoří hra. Jak tedy již stručný popis vzniku napovídá, RPG jsou hry, které jsou zaměřeny na „prožití příběhu“. V tom je právě jejich největší kouzlo, ale i zároveň úskalí. Jejich úskalí totiž spočívá v tom, že lidé, kteří mají tendenci k „závislostem“ se na nich snadno mohou stát závislí (=kdo by raději nechtěl být všemi milovaným rytířem v blyštivém brnění, nebo vojákem z budoucnosti, zachraňujícím galaxii, než šikanovaným otloukánkem ve třídě nebo šedou myškou v kanceláři?). Zde je tedy potřeba pozorně sledovat, jestli dítě nezačíná dávat přednost virtuální realitě, před tou skutečnou (v tomto smyslu jsou mnohem nebezpečnější „online RPG“, které jsou „nekonečné“ a hrají se s jinými hráči, než klasické RPG pro jednoho hráče, které prostě mají jasně definovaný začátek a konec, stejně jako film nebo kniha). Nicméně v okamžiku, kdy si jsme jisti, že dítě dokáže pochopit, že „toto je virtuální realita, která nám sice může umožnit snít o něčem krásném, ale nesmí se pro nás stát tím hlavním“, nemusíme se dítěti bát povolit hrát tyto hry. Právě naopak – RPG hry, i když to možná na první pohled není zřejmé, totiž přinášejí spoustu pozitiv:

• Rozvíjejí představivost (ano, sice ne tolik, jako knihy, kde si musíte představovat vše, ale zase více, než film, protože příběh tam vlastně tvoříte Vy, Vy se rozhodujete, co uděláte a jak se budete chovat ke svému okolí)
• Velice často staví hráče před složité etické problémy a otázky, takže rozhodně dítěti pomohou v pochopení toho, co je „zlo“ a co je „dobro“, a proč ne vždycky ta „nejsnadnější cesta“ je tou „nejlepší“ (nebo spíše „nejdobřejší“) a proč je nakonec správné být „dobrým“, než „zlým“
• Rozvíjí konverzační schopnosti dítěte (většina RPG je o dialozích, což znamená, že dítě začíná chápat, jak má jednat s lidmi, aby bylo oblíbené; pochopí, jak fungují lichotky, jak fungují výhrůžky, jak vznikají sociální vztahy mezi lidmi apod.)
• Autoři RPG her často dávají do hry řadu logických a matematických hádanek, které musí hráči vyřešit, když chtějí jít ve hře dál (třeba „překonfigurovat robota“ ve hrách KOTOR, nebo „postavit duchovní most“ v Dragon Age apod.), takže v tomto smyslu dokonce děti vedou i k používání matematického logického myšlení (tolik dnes zanedbávaného).

Abych to tedy shrnul, RPG hry jsou osobně moje nejoblíbenější, nicméně co do přínosu je řadím maličko za strategie. Zatímco strategie dětem umožní získat celou řadu ekonomických zkušeností a znalostí, RPG hry jim pomohou v rozvoji sociálních dovedností, ale je zde to malé úskalí závislosti (jak jsem psal, musí být podchyceno včas)…

Adventury (dobrodružství): Jedná se o jakési „osekané RPG“. Ve většině případů se jedná vlastně o RPG hry se zvýrazněnou logickou složkou, ale zase bez bojové složky a se silně okleštěnou sociální složkou. Mnohdy jsou více o schopnosti pozorovat a dedukovat, než o nějaké sociální interakci.. Jako jejich jediné výraznější mínus bych viděl to, že často mohou vést k frustracím, protože velice často nejsou moc „user-friendy“. Za pozitivum bych naopak dal jednak rozvoj logického uvažování, stejně jako velké učení trpělivosti (bez trpělivosti nemáte šanci je dohrát; věřte mi, vím o čem mluvím :D ).. Nicméně je to poměrně v dnešní době skomírající žánr a nijak zvlášť můj oblíbený, takže o něm toho moc více nenapíšu.. :)

Takže bych nějak shrnul můj sáhodlouhý příspěvek (opět velké poděkování všem, kteří to až sem dočetli)… Říci, že „hra je špatná“ je asi na té samé úrovni, jako říci, že „Kniha je špatná“. Hra sama o sobě není žádná – je to jen o tom, JAK A KÝM je používána. Pokud necháme malé dítě hrát hry pro dospělé, vyroste z něho psychopat stejně, jako když ho necháme číst horory (a o filmu ani nemluvě). Důvod, proč jsou hry v dnešní době tak démonizovány, je především dle mého názoru ten, že lidé, kteří o tom mluví, tomu sami nerozumí. Zkuste se čistě pro zajímavost zeptat někoho, kdo odsuzuje hry, jestli je sám hraje? V 99% případů vám tito lidé přiznají, že „si možná zahrají solitaire“).. A to je právě ten problém. Není to zase tak dlouho (řádově pár stovek let), co spousta lidí skutečně tvrdila a věřila, že pokud budou číst hodně knihy, přinese jim to „zápal mozku“ a považovali knihy za zlo.. Asi se mnou budete všichni souhlasit, že je to absurdní myšlenka, že.. Ale přesně dokládá ten základní fakt – to, čemu nerozumíme, máme tendenci odmítat a nemít to rádi. Stačí si k tomu přidat pár chytře vybraných zpráv z médií (vždycky neopomenou zdůraznit, že „vrah byl tichý a hrál počítačové hry“ – já TAKÉ hraju počítačové hry, mám spoustu známých, kteří je hrají a nikdy jsme neměli nikdo touhu jít vraždit), pár názorů nějakých psychologů (které jsou zkreslené tím, že s „duševně zdravými hráči“ ve své profesi moc do kontaktu nepřijdou) a máme na světě „démona her“..

Prostě a jednoduše, není tomu tak. Dokud dítě tráví čas vyváženě, dokud nesedí u her celé dny a především – DOKUD JSOU MU VYBÍRÁNY HRY, ÚMĚRNÉ JEHO DUŠEVNÍ ÚROVNI (záměrně nepíšu věku, protože každý se vyvíjí jinak rychle), tak se není čeho bát a naopak, hry mohou být přínosné, protože v mnohém dítě připraví na život..

Zároveň bych rád nabídl možnost všem rodičům, které můj článek zaujal, ale nejsou si jistí tím, jakou hru to vlastně jejich ratolest hraje, aby mi klidně napsali na můj e-mail s dotazem na tu konkrétní hru a já jim milerád řeknu, co si o té hře myslím (myslím, že je to to nejmenší, co mohu pro „dedémonizování“ her jako celku udělat)… :) Můj mail je: Horak.pavel87@seznam.cz

Pro všechny ostatní děkuji za přečtení Pavel Horák

Počet pozitívnych hlasov: 133

Niektorí áno. A?

Treba si uvedomiť, že:

1. Nie všetky deti budú hrať počítačové hry.
2. Tie, čo ich budú hrať ich môžu hrať mesiac, dva, rok alebo tri roky. Keďže to však robia v slobodnom prostredí, majú to dovolené a nikto im to nezakazuje, „dohrajú“ oveľa skôr, ako deti, ktorých to rovnako baví, ale majú denne len dve hodiny na hranie. Navyše, zakázané ovocie viac chutí…
3. Nikto dodnes nedokázal, že počítačové hry sú zlá vec. Určite však majú aj pozitívny vplyv na deti. Niektoré deti v slobodných školách sa naučia čítať práve vďaka počítačovým hrám.
4. Ide predsa o HRU. A tá je dobrá. Žijeme v dobe, keď sa už (možno bohužiaľ) deti nehrajú naháňaním sliepok po dvore. To „fičalo“ pred 50 rokmi. Dnes sú IN počítače.

Počet pozitívnych hlasov: 50

Osobní zkušenost s počítačovými hrami jednoho mého známého:

"Práve som videl, ako jedna moja známa principiálne odmietla (počítačové) hry. Tak som sa zamyslel, akú úlohu zohrali hry v mojom živote. Ak by som povedal, že mi ho zmenili, tak by som ich kolosálne podcenil. Hry mi život nezmenili, ale sformovali. Nebyť nich, neviem si ani predstaviť, čo by som robil.

Mohol som mať tak 6 rokov, keď som prvý krát videl počítačové hry. Bolo to u bratranca. Bol som nimi neskutočne fascinovaný. A tá fascinovanosť ma neopustila ešte roky rokúce. Kvôli hrám som sa začal zaujímať o počítače. Sám som si na svoj prvý PC musel počkať tak zhruba do 12–13 rokov, ale to mi nezabránilo v tom, aby som sa stal dobrý v práci s PC. Na návštevách a u známych som využíval každú jednu možnosť kontaktu s PC, a tiež som si kupoval aj rôzne herné a iné PC časopisy, ako aj knihy o PC, ktoré som si tiež požičiaval aj v knižnici. Vďaka tomu som sa, ako človek bez počítača, rozumel počítačom viac, ako priemerný vlastník počítača. Mnohí známi ma teda mnoho krát prosili o pomoc s počítačmi, s ktorými som im aj často krát pomohol.

Svoje prvé počítače som si kúpil za vlastné peniaze, ako som písal vyššie, mohol som mať takých 12–13 rokov. Zarobil som si na ne podnikaním – túžba po vlastnom počítači a hrách ma priviedla k tomu, aby som okolo seba hľadal nevyužité príležitosti, ako uspokojiť požiadavky potenciálnych zákazníkov a zarobiť si tak peniaze. Tie počítače boli už aj na svoju dobu dosť zastarané, v časoch, keď boli najlepšie dostupné procesory Pentium IV som mal rôzne počítače od (notebook) 286 po Pentium I. Množstvo z tých počítačov som si však sám zložil, vymieňal som medzi nimi komponenty, snažil sa tiež robiť aj mnohé veci po softvérovej stránke, aby som z nich vyťažil maximum. Toto mi dosť dalo.

Ďalej mi hry umožnili naučiť sa angličtinu. Na základnej škole som mal katastrofálnu učiteľku angličtiny, ktorá bola chabosťou svojej výučby legendárna. Za všetko stačí povedať to, že sa z učiteľky ruštiny na učiteľku angličtiny prekvalifikovala na základe jedného letného kurzu. Napriek tomu som však mal z angličtiny veľmi dobré znalosti – a pomohli v tom práve hry. Viacero hier som prechádzal so slovníkom v ruke, keďže ich bez znalosti angličtiny jednoducho nebolo možné prejsť. Slušná úroveň angličtiny získaná z hier pre mňa ďalej bola odrazovým mostíkom pre prácu asistenta/učiteľa u jedného amerického učiteľa u nás v meste (Partizánske), čo ma znova posunulo o obrovský krok vpred.

Nebyť hrania hier a angličtiny získanej z nich, tomu americkému učiteľovi by som jednoducho nikdy pomáhať nemohol. Pre porovnanie – na nemčinu som chodil na základnej škole 7 rokov a mal tam slušnú učiteľku a na angličtinu 3 roky a mal tam hroznú učiteľku. A aj tak som si na strednej škole zvolil ako prvý jazyk AJ, z ktorej som na vyššej úrovni zmaturoval na jednotku a dokonca som chcel ísť študovať učiteľstvo AJ, kde som si aj podal prihlášky. Ale nakoniec ma ekonómia oslovila viac.

Predajom hier (legálnych, originálnych, nie napálených) som sa navyše „živil“ od cca 16 rokov do cca 21 rokov, pričom po celý ten čas to bol môj jediný zdroj príjmu, a to celkom slušný. Pred cca rokom som s predajom hier skončil, bolo to však len kvôli štátnym reguláciam, ktoré som už proste nezvládal. BTW: V prepočte na hodinu práce som z takejto podradne znejúcej práce získaval viac, ako z práce, kde robím teraz. Hry ma tak už druhý krát priviedli k podnikaniu, tento krát vážnejšie.

Zhrniem si to. Kde by som bol dnes bez hier?

• na strednej škole by som si určite zvolil nemčinu, takže by som mal priemerné znalosti z nemčiny a takmer žiadne z angličtiny. „Nevedel by som anglicky.“
• čo sa týka PC, bol by som len priemerný uživateľ.
• nikdy by som si nezarábal podnikaním, takže by som bol aj v tejto oblasti ako každý iný človek v mojom veku a zarábal by som si manuálne, atď. Podnikanie s hrami však bol pre mňa len začiatok, podnikanie ma veľmi bavilo a je to to, v čom sa za celý život našiel. A k čomu sa v budúcnosti plánujem vrátiť, v oveľa väčších veciach.
• bez angličtiny by som nikdy nespoznal „alternatívnu“ ekonómiu, ani alternatívne prístupy k vzdelávaniu. To znamená, že by som možno skončil nejakú EUBA a bol prakticky ekonomicky nevzdelaný, ako priemerný absolvent nejakej ekonomickej školy.

Úprimne si skutočne ani neviem predstaviť, ako by môj život vyzeral, keby som nespoznal hry. Ale za veľmi veľa dôležitých vecí v mojom živote vďačím práve nim.

PS: Na základe toho, ako som sa venoval PC, mnohí ľudia pokladali za samozrejmé, že sa zrejme stanem programátorom. Matematika mi však na škole nikdy nešla, tak som si myslel, že toto je pre mňa absolútne nevhodné. Keby som tak vtedy vedel, že to, čo mi nejde nie je matematika, ale školská matematika, a že sa v živote môžem uplatniť aj samovzdelávaním a nie len vďaka škole, mohol môj osud dnes vyzerať ešte odlišnejšie."

Počet pozitívnych hlasov: 47

Doporučuji přečíst článek na http://www.letacek.cz/…-zavislost-4 a lépe si uvědomit nebezpečí závislosti a hrozby s tím spojené. Přestože počítačové hry mají i pozitivni stránky, myslím si, že by přístup k počítači pro děti měl být omezený, stejně jako přístup k alkoholu, drogám a cukru. Svoboda ano, ale s rozumem. Nedáte přeci dítěti nabitou zbraň na hraní

Počet pozitívnych hlasov: 28

Tato otázka je příliš zobecňující, nelze odpovědět ano či ne. Odpověď typu „děti by neměly hrát počítačové hry“ je stejně špatná, jako „nechcme dětem dělat si, co chtějí“.

První negativně implikuje naši moc nad dětmi, naši neoddiskutovatelnou autoritu, druhé negativně implikuje lhostejnost a nezájem o výchovu.

Rodiče jsou různí, jejich děti také. Buďmě pozitivní a říkejme rodičům odpovědi na jejich konkrétní problémy, nesnažme se vytvářet předsudky a černobílé stereotypy.

Počet pozitívnych hlasov: 25

Přečetla jsem si již zveřejněné odpovědi, s většinou souhlasím, ale jen do určité míry. Souhlasím s názorem, že PC hry pomáhají rozvíjet některé vlastnosti. Mám 10-ti letou dceru, takže tento „problém“ řeším každý den. Jsem zastáncem rčení : všeho s mírou. Samozřejmě, že když dceři PC hry zakážu o to více jí budou lákat. Já osobně kontroluji které hry hraje, aby ze hry nebo filmu vyzařoval příjemný pocit a ne stres a strach, že přijde o život nebo body. Hlavním negativním vlivem na sezení u PC, ať jsou to hry nebo filmy, vidím fakt, že dítě se přenáší do imaginárního světa a postupně si zvyká na pohodlný život, že prostě někdo za něj vymyslí zábavu. Dítě jen sedí a ovládá něco co někdo jiný vymyslel. Sezení u PC her není kreativní, dítě se nemusí namáhat, aby si pro sebe vymyslelo zábavný způsob trávení volného času. Jen bych tímto chtěla povzbudit rodiče, aby měli trpělivost a svým dětem hledali i jiný druh zábavy a kreativních chvil, a také trávili čas s nimi, něco spolu tvořili. Tvoření je to co nás odlišuje od zvířat, namáhejme se tedy a tvořme a podporujme v tvoření i naše děti.

Počet pozitívnych hlasov: 25

1. Odmítání počítačů dětem. To mi připomíná dobu, kdy sedláci odmítali posílat děti do školy, protože je potřebují k práci na poli. A čtení a psaní jim přece bude v životě k ničemu…
2. Omezení doby na počítači.

   A. Omezení přístupu k čemukoliv. Funguje absolutně jako magnet. Ať schovám jakoukoliv hračku s tím, že je jen na vyžádání, tak po ní obě děti neustále touží. Jakmile jim k tomu, ať je to cokoliv, nechám volný přístup, za chvíli se to válí a nikdo si s tím nehraje. S počítačem to funguje stejně. Ověřila jsem to. Když jsem byla nemocná a přála si aby jen seděli u počítače. (Pokud ovšem trvale nedostávájí nabídku na jiné zajímavé činnosti nebo se kolem nic neděje doba se zvyšuje. Chyba rodiče.)

   B. Buďte hodně venku. Na hřišti, v lese, na kole. Nebudete nic muset omezovat.

   C. Pětileté dítě fyzicky nevydrží celý den sedět u počítače. Ani několik hodin. Vyzkoušeno. Pokud je kolem klid po nějaké době odpadne a jde si dělat něco jiného. Každopádně se poměrně brzy dostane do stavu, kdy vyčerpalo svojí pozornost a jen tak bezcílně kliká. Pak s úlevou odejde, jakomile uvidí kolem sebe nějakou zajímavou činnost, ke které se může přidat. Mnohokrát ověřeno. Uznávám, že ta doba je asi podstatně delší, než jsou mnozí rodiče ochotni akceptovat, ale je to prostě fakt, že malí to nevydrží. (Pozn. Batole vydrží asi čtvrt hodiny, pak zívá a na odendání reaguje v podstatě s úlevou.) S věkem se dozajista zlepšují, ale tou dobou už je třeba mít vypěstované i jiné zájmy. (Úkol rodiče.)

   D. Neúmyslný „unschooling“ v souvislosti s počítači probíhal u nás takto: Syn (4r) objevil novou hru a několik dní ji hrál. Půl roku nemaloval. Náhle ho posedlo malování, zapomněl na (přístupný) počítač (přísahám) a za tři týdny pokreslil balík papíru fascinujícími kresbami vrtulníků, ponorek a lodí. Pak se týden díval na videa „Jak se (něco) vyrábí“ a chtěl to všechno vyrábět doma. Pak si vzpomněl na počítač a ponořil se do strategické hry. Kvůli hře se učil počítat přes deset, učil se světové směry, zaujal se lukem a šípy, vyráběl je a chodil s nimi ven, poučil se o dolování a hornictví, rozšířil si slovní zásobu (namátkou: karavana, kuše, brnění, kněz, ruda, sever, jih..) a ve finále začal celou hru převádět do papírové podoby (střihání, kreslení, počítání, práce s pravítkem). S kamarády si hrál na čaroděje a vymýšlel různá kouzla (hra na role, fantazie, pravidla).

Nikdy mě nenapadlo, že by tak mohlo fungovat celé vzdělání, ale je to nádherná myšlenka…

Počet pozitívnych hlasov: 20

Pokud se určí alespoň minimální pravidla… Já jsem u syna chtěla vždy vědět, jakou hru hraje a dohodli jsme se na tom, že tam nebude „cákat krev“. Všude také vykládám, jaké velké plus mělo hraní online hry – naučil se perfektně konverzovat anglicky, protože v týmu měl právě jen anglicky hovořící spoluhráče. A zakazovat? Spíš nabízet poučený přístup.

Počet pozitívnych hlasov: 19

Hry rozhodně mají pozitivní vliv na schopnosti člověka, ovšem jako se vším, se to s nimi nesmí přehánět, protože pak začnou převažovat negativa, rozhodně bych nespoléhal na to, že hry někoho někdy přestanou bavit – dnes je jich obrovské množství a pokud jedna přestane bavit, může si najít druhou.

Sám si nepředstavuji svobodné vzdělávání jako říct dítěti „Tady máš počítač, dělej si co chceš“, ale spíše mu nabídnout různé možnosti, navnadit jeho zvědavost na různá témata, kterým se může věnovat.

I ve svobodném vzdělávání má role učitele (ať je to učitel v nějaké instituci nebo třeba rodič) pořád důležitou roli, jen to není role „musíš udělat tohle a tohle“, ale spíše „existuje toto a toto“. Ukázat dítěti dveře k různým tématům a prezentovat je i formou hry.

Dobré je napojit i různé schopnosti na samotné hry. Já sám zastávám názor, že je skvělé se tvorbu her alespoň na nějaké úrovni naučit.

Já sám jsem od té doby, co jsem dostal svůj první počítač, začal tvořit hry a za tu dobu jsem se skrze tvorbu her naučil obrovské množství věcí. Myslím že je zajímavé takové dítě, co si rádo hraje hry, navnadit pomocí „nechtěl by jsi si vytvořit vlastní hru?“

Tvorba her totiž v sobě kombinuje celou řadu oborů, od výpočetní techniky (programování, návrh architektury, design), přes grafiku (která má řadu variant, od ručního kreslení artworků, přes vektorovou grafiku, po 3D modelování), audio (tvorba a editace zvukový efektů a hudby), psaní (ať už kreativní – příběh hry a dialogy postav či technické – dokumentace). I v té samotné tvorbě hry přijde vhod řada poznatků z matematiky a fyziky.

Častokrát se mi ve škole stalo, že jsem nějaké téma z matematiky či fyziky už znal, neboť jsem se sním už setkal při tvorbě svých her. A takové setkání s danou látkou je mnohem přirozenější, než tomu bývá ve škole. Dítě se něco nového naučí, protože přirozeně vyvstane potřeba vědět něco nového při jeho aktivitách a kreativní tvorbě. Neučí se „protože je to v osnově“, ale protože je to jen dílek skládanky pro jeho vlastní tvorbu.

Dokonce není třeba ani tvořit zcela svou vlastní hru – řada her podporuje modifikování a úpravy, tvorbu tzv. „modů“, což je myslím také zajímavým „navnadidlem“ – dítě si může začít s hrou, kterou rádo hraje, „hrát“ i pod povrchem a nějakým způsobem ji přetvořit a přitom se naučit, jak je ta hra tvořená, jak jednotlivé části fungují.

Ve vzdělávání je dle mého nejdůležitější tvořit vazby. Neučit předměty jako izolované, příliš nesouvisející škatulky, ale hledat vazby a souvislosti na to, co dítě zná a co ho baví. Ono stačí jednoduché příklady, které zaujmou zvědavost a vtáhnou to dítě, že se samo začne pídit po více detailech.

Stručně řečeno, neřekl bych, že je dobré nechat jen dítě napospas tomu, ať si dělá zcela co chce, ale být tu pro něj a otevírat mu dveře, napojovat nové informace na to co zná, ale nenutit ho učit se něco, „protože musí“. A hry můžou být dobrou záminkou a zdrojem takových dveří, do celé řady oblastí, které lze studovat a rozšiřovat.

Počet pozitívnych hlasov: 17

1. Taková otázka má stejný smysl, jako se ptát, jestli děti, nechá-li se jim volnost, nebudou jen běhat po dvorku a hrát na slepou bábu, honit káču, sbírat v lese borůvky, nebo si číst Rychlé šípy. Jestli se někdo ptá takto, tak jen proto, že počítačové hry mají nesmyslnou nálepku něčeho a priori škodlivého.
2. Nechá-li se dětem určitá volnost ve vzdělávání, lze předpokládat, že vzdělávání je bude bavit. Takže budou samy rozumně dělit čas mezi vzdělávání a jiné zábavné věci.
3. Hry samy o sobě mají pozitivní vliv, když už na nic jiného, tak na soustředění a logické myšlení. Představují vhodný nástroj, jak dětskou mysl rozvíjet. (strategie, adventury, ale i třeba akční hry jako je třeba Bioshock) Navíc hry jsou zpravidla obtížné, představují z filozofického pohledu něco, co dětem velice nekompromisně ukáže vztah příčiny a následku. Negativní vliv her ještě nikdy nebyl nikým prokázán, a jakékoliv negativní jevy s nimi spojené (např. závislost) jsou vždy bez výjimky spíš důsledkem mnohem hlubších příčin.
4. Jestliže by se našly děti, které by skutečně jen hrály hry, lze tvrdit, že by takovým dětem jakkoliv prospělo donucení ke vzdělání?

Počet pozitívnych hlasov: 15

Bohužel na danou otázku se nedá jednoznačně odpovědět. Záleží na mnoha faktorech (z nichž nejdůležitější jsou vzdělání a výchova), které ovlivňují vývoj jedince a tudíž i přístup k PC hrám. Jako přínos bych viděl obrovský potenciál ve hrách např. od simulátorů(kdy si každý může na svém počítači zkusit zjednodušenou verzi reality, a pak uplatnit tyto zkušenosti v realném životě) až po zdokonalování se v cizích jazycích nebo kooperaci či týmové hře. Avšak abychom předešli negativním jevům, jako závislostem nebo jen nechceme, aby děti trávily příliš mnoho času u nepřínosných her, je dle mého nesmírně důležité předkládat možnosti a výzvy. Dnes je těžké konkurovat počítačům v zábavě a možnostech, které nabízejí, ale pokud jedinec nedostává příležitosti, nemá žádné cíle či výzvy, pak ho nic nemotivuje, aby něco dělal, tudíž dělá to co ho baví nejvíce, v případě hráče, hraje PC hry. Takže když nebudou výzvy, budou všichni hrát. Opět bych rád poukázal na fakt, že především úloha rodičů a jejich přístupu je klíčová a mnoho z nich si neuvědomuje jak obrovskou moc a zodpovědnost mají ve svých rukou. Bohužel prostředí ve kterém žijeme, nenapomáhá zdravému vývoji rodiny (společnosti), a proto se setkáváme s podobnými problémy a ptáme se na otázky typu: Když necháte děti dělat jen to, co je baví, nebudou jen hrát počítačové hry?

Počet pozitívnych hlasov: 15

Nedavno zveřejněná studie z Koreje dokazuje, že děti, které tráví příliš času u počítače ztrácí některé mozkové schopnosti!!

Počet pozitívnych hlasov: 14

V první chvíli jsem si vzpoměl na okřídlené: „Škola hrou.“, což podle mě hovoří samo za sebe. Spoustu věcí se dítě naučí právě hrou a je v celku jedno, zda hrou na slepou bábu, nebo jejím ekvivalentem ve virtuální realitě. Existuje spousty strategií, adventur, MMORPG, ale i FPS her, kde se dítě rychle naučí kooperaci v teamu, jak fungují jednotlivé vazby v ekonomice, nebo jen obyčejný sled příčin a následků. Samozřejmě je potřeba mít pod kontrolou co a jak dlouho dítě hraje. Nelze jej nechat utonout ve virtuální realitě, která je samozřejmě zábavnější, barevnější a veselejší než realita sama. Ale pokud nejsou PC hry zakázaným ovocem a dítě ví, že čas který na jejich hraní má není záležitostí rodinného barteru (něco za něco), tak není až tak složité jej přesvědčit i k jiným aktivitám. Ovšem vždy to vyžaduje proaktivní účast rodičů, což bych ve výchově dětí spatřoval jako ten největší problém.

Počet pozitívnych hlasov: 13

Podle mě táto otázka dvě roviny. Co je špatného na hraní počítačových her? A pak je to o inspiraci. Moje zkušenost s vlastními dětmi, ale i zprostředkovaná od učitelů, které školím, je, že když dáte dětem alternativu – něco co je zajímá, co je inspiruje, nebudou sedět u počítače a televize. Raději jdou ven se psem nebo s námi. Ale potřebují svobodu rozhodování. :-)

Počet pozitívnych hlasov: 13

Můj syn (8 let) má relativní volnost v tom, co dělá, a přesto u počítače tak moc nesedí. Jak už tady někteří poznamenali, když hraje, tak mu to pomáhá se učit jazyky, samozřejmě často hraje česky, ale čas od času prostě čeština není. Výjimkou nebude ani LEGO Hobit (http://www.gameshop.cz/…ednavka.html), kterýho dostane k narozeninám, a toho hodně má rád, takže doufám, že se něco přiučí :)

Počet pozitívnych hlasov: 13

Děti musí mít nějaký ten řád. Ale přívětivý a přátelský. Kdyby si opravdu dělali, co chtěli, byl/a by jste rád/a, že hraje PC hry, místo toho aby začalo fetovat, kouřit, pít a bavit se se „stokou“. Výchova každopádně musí být. Ale PC hry rozvíjí inteligenci, reflexy, paměť, logiku, pozornost a také cizí jazyk. Takže hry bych absolutně zavrhovala. Já hraji už od 3 let (v té době nenáročné nintendo), vydrželo mi to doteď, ale nemám absolutně žádnou újmu :) ba naopak. Ale samozřejmě všeho moc škodí a dítě by mělo být (a nejen dítě!!!) často v přírodě, poznávat okolí a zvířátka (a chránit je), není nic špatného na tom, poznávat techniku, ale nezapomínat na životní prostředí.

Počet pozitívnych hlasov: 12

Ahoj, jsem závislý na PC hrách a potřeboval bych poradit. V jedné misi v GTA V mě to nutí zabít svou matku, ale připadá mi, že mě to nutí jí zabít i v realnem životě. Prosím pomoc.

Počet pozitívnych hlasov: 12

To zní zajímavě. Jen jsem přesvědčena, že hra na PC by měla být odmněnou za alespoň průměrné výsledky na ve škole a měla by být časově omezená.

Počet pozitívnych hlasov: 10